Chtěli jsme vyrazit do Santa Fe, protože jsme zaslechli, že by tam měly být "vany horké vody". Zjistěli jsme si kdy odjíždějí autobusy a naplánovali výlet právě na dnešek :). Hned ráno jsme se vláčeli hodinu svižnou chůzí na autobusák.. vážně jsme se zapotili, unavili, vyčerpali... a když kupujem lístky, tak pan jen zakroutí hlavu - a že né, že to tam ne, že musíme k vlákáči. :( uuuuua!! To znamená hned tři věci:
- jednak sme se vlaceli zbytečně o půlhodinu dál
- druhak teď musíme zpátky na vlakáč
- třeťak nestíháme ani ten druhej vlak/bus a budem tu tvrdnout zybtečně minimálně do 12
Na vlakáči nám zas řekli že tam lístek nedostanem, ale naštěstí už nás neposlali nikam daleko a zbejvalo jen čekat.
Stihli sme vidět parádní věc jak pán daroval bezďákovi svou "opotřebovanou" bundu, druhej bezďák nám stačil říct že ta rostlinka v květináči, na kterou sme koukali, je kaktus.. a tak podobně.
Pak jsme konečně odjeli a dojeli do Santa Fe, což je kousíček za Granadou. Ha a nastal další problem - kam dál se vydat? Kde to je? Cedulky na turistickou kancelář sice všude, ale kde nic tu nic. Koukli jsme na městský plánek a tam taky vůbec nic. Tak jsme do kavárny a zeptali se na "teplý pramen", páč jsme chytře ani pořádně nevěděli jak se to jmenuje. Chudák pán jen: "uuuua, ale to je strašně daleko, to jako pěšky nedojdete, leda autem musíte, protože busy tam taky nejezdí!" .. hm dobrý, my dojdem, ale kde to je?! A šlo se, o kus dál se ptáme dalšího pána a nemlich ta stejná reakce : "Ale to je áááž táámhle v horách, to je strašně daleko!" .. hm a která cesta, že tam vede?
A jdem jdem.. si to tak šlapem polem nepolem, cestou necestou, zanvený a zničený celým tim polonevydařeným dnem.. a každou chvilu sme museli dělat odpočinkový a žrací zastávky :-D.. a nebylo nám do smíchu. Ale bojovali jsme ze všech posledních sil, že tam přece dojdem, když už jsme se tam vydali! Vlastně jsme ale přesně ani nevěděli co nás tam někde čeká, jen z "chytrý knížky", co už nás jednou zradila a z jednoho doporučení... a tak sme se vlastně ani moc netěšily, abysme nebyli zklamaný. Když už sme i začali věřit, že tam ta horká voda bude, vůbec sme si nedovedli představit, že tam vlezem, páč nám zrovna bylo vedro největší.
Pak najednou sme došli na mnohorozcestí - a kam teď?! A uslyšeli "..tuc tuc tutu tuc..." a tak, že půjdem za hudbou :). Narazili jsme na celkem velkou komunitu mladejch bezďáků, s obytnejma vozama, se spoustou psů, hafanů, hafánků a štěňat.. a zrovna jedna skupinka tak dobře vyhulená trsající si tam do těch oných rytmů tuc tuc :) a jako moc fajn pohled na to jak si tam žijou, ta "věčná pohoda" :).
Došli jsme ještě o kousek dál... a BYLI TAM!! JO! Došli jsme na místo a bazénky, tůňky.. byly vážně horký a úplně se z nich kouřilo :). A v jednom kopa dětí a pár dospělých a celkově tam lidí ani né moc ani né málo, prostě tak akorát. A nám se konečně po celým dni rozzářily očíčka a s největší radostí hupsly do vody!
A co ze zajímavostí? Potkali jsme tam Petra, jakožto zajímavou osobu a celou dobu jsme tam povídali - a dozvěděli se i dost zajímavých věcí. Má devět dětí a s rodinou žijou většinu roku na šumavě v maringotkách pospojovanejma terasama a na zimy jsou ve španělsku. Tady ukázka z jedné reportáže o nich s názvem "Plně tvořivý les":
Ve skutečnosti to až taková dálka jak nás všichni strašili nebyka - zpáteční cesta, pak už za tmy, nám trvala jen hoďku a malej kousek, rychlejší chůzí. Takže to je zhruba stejně daleko jak chodíme každý den do školy ;). Tož neváhejte a jděte se tam taky vyráchat :).
Žádné komentáře:
Okomentovat